V tomto státě si připadám, jako v Absurdistánu. Pan Ing. Jiří Paroubek opět odmítl souhlasit s výstavbou Amerického radaru v ČR. Pan Paroubek je sice předsedou největší opoziční strany v ČR, ale jeho konání ve mě vzbuzuje dojem, že si snaží něco dokázat, že vše co dělá patří k jeho konfrontačnímu stylu. Dokonce jsem přesvědčen, že ČSSD by s radarem souhlasila, kdyby byla vládní stranou.
Občas se téměř stydím, že jsem řazen k Čechům, já sám se považuji za Čecho—Slováka. Jsme národ, který nedokáže přijmout odpovědnost sám za sebe, natož se smysluplně zapojit do komplexního obraného systému. Jen čekáme, že nás bude pořád někdo chránit a div ne „vodit za ručičku“.
Naštěstí běžní lidé nemohou rozhodovat o účasti našich vojáků v zahraničních misích a pokud si dohledáte ohlasy, mají české jednotky chemiků, polní nemocnice i čeští vojenští policisté v těchto misích kredit nejvyšší možné kvality Alespoň na něco můžeme být hrdi.
Pan Paroubek je prostý populista, který se snaží za každou cenu vést konfrontační politiku. Jeho gesta a výroky mu přinášejí popularitu, protože běžný člověk si pomyslí „Ten Paroubek je sekáč, ten to všem nandá“. Pak přislíbí lidem vyšší sociální dávky a nižší daně, bez ohledu na potenciální důsledky zítra i pozítří a to se líbí většině lidí, která se o sebe neumí postarat, jen se vyhýbá práci a žije na sociálních dávkách.
Především, budete-li pozorně sledovat chování pana Paroubka, chová se tak, jak velí průzkumy veřejného mínění. Vyjde-li v průzkumech veřejného mínění, že si lidé přejí omezení výroby piva, pan Paroubek bude prosazovat kvóty pro maximální výrobu piva v jednotlivých pivovarech a vyjde-li v průzkumu strach z Dihydrogen Monoxidu, bude prosazovat co nejvyšší zdanění vody a její odstranění.
Pozn.:Možná tato gesta a snaha o ukázání vlastní síly jsou jen důsledkem kampaně, kterou začal Jiří Paroubek vést za své znovuzvolení předsedou ČSSD. Prý po něm jdou.
Ještě jednou opakuji, „ANO, jsem pro umístění radarové základny v ČR!“. Hygienické normy neporuší, jsme součástí NATO, nemůžeme jen čerpat, ale musíme i přispívat. Referendum je nesmysl v otázkách bezpečnosti.
Na zpravodajských stránkách Virtually jsem četl jednu krásnou úvahu „Daň z deficitu“ autora Michaela Hajdovského Potapoviče. (Než budete pokračovat ve čtení mého příspěvku, doporučuji přečíst si odkazovaný článek) V podstatě s ním souhlasím, ale mám několik námitek:
- Podle jakého klíče by se rozdělovala ztráta? Rovnoměrně na každého člověka, při ztrátě jen mezi pracující? To by zase sociálně slabší skupiny nadávali, že zaplatí všechno a bohatý člověk si ničeho nevšimne. Nebo by se procentuální výše odvíjela podle příjmů? Jenže v tom případě by dluhy platili především ti s vyššími příjmy, kteří čerpají méně sociálních výhod, než ti, kvůli kterým takovéto zadlužení vzniká.
- A rozdělování zisku by bylo ještě zajímavější. Při rovnoměrném rozdělení by sociálně slabší dostali darem to, co tam dali lidé s vyššími příjmy. Při rozdělování podle příjmů by se sociálně slabší bouřili, že stát podporuje jen ty bohatší na jejich úkor.
Dá se namítnout, že má-li akciovka rozumné vedení, nerozdělí všechen zisk, ale jen část. Zbytek si nechá na rozvoj této akciovky, případně na splácení dluhů z předchozích období.
„Představenstvo ČR a. s.“ musí vyvážit příjmy a výdaje tak, aby několik let převládli příjmy, splatili se veškeré státní dluhy a teprve poté lze hospodařit do nuly. Pokud se ubere určité procento státních výdajů, tak se to opět nebude líbit sociálně slabším a nepracujícím, protože největší část státních výdajů tvoří nejrůznější sociální dávky.
Musíme se probudit, stát není dojná kráva, která nemůže nikdy zkrachovat, musíme se mít nějakou dobu trochu hůře. Problém je, že to trochu hůře spíše ustojí ti, kteří jsou z nižších příjmových skupin. Tyto potřebné změny by se měly stejnou měrou dotknout všech, ne podle příjmů, jak s oblibou navrhuje KSČSSD. Tzv. „milionářská daň“ nic neřeší, naopak i Švédsko od ní upouští, spíše snadno vyžene firmy a podnikatele ze státu pryč, takže naplnění státní kasy zůstane na těch chudších.
I stát může zkrachovat, což před pár lety dokázala Argentina. Není rozumné žít dnes, ale je třeba myslet i do budoucna, proto bychom měli všichni pochopit a všichni přijmout snížení současného životního standardu kvůli srovnání výhledů do budoucna. Jak jsme se ale přesvědčili v několikátých volbách, lepší je populismus, dneska se mít dobře a že pozítří stát zkrachuje nás nezajímá.